I don´t want to stop...

12. července 2011 v 20:42
...but I have to move
 

NOW I KNOW

1. června 2011 v 17:44
Takže včerejší první půlku článku neberte vážně. Opět jsem měla zatmění mého chorého mozku. Už se těším až budeme zpět v civilizaci. Prdel světa uprostřed vinic není nic pro mě...Už se těším na teplou sprchu a ten ruch velkoměsta. Místní příšerky, pavouci, luční kobylky a další podobná ohavná stvoření budou taky ráda až odjedu a nebudu se je pokoušet zabít. Za tři dny, je na mém seznamu nepočítatelně mnoho zabitých pavouků, tři luční kobylky musí je tady něčím dopovat, protože si neumím vysvětlit pro jsou tak velké, do těch malých, co jsme jako děti chytali na louce mají hodně daleko...a jeden štír tímto se omlouvám dotyčné osobě, ale myslím, že by stejně cestu poštou až do republiky nepřežil, takhle to měl rychle a bezbolestně za sebou
Neumím si představit, že tady pojedu ještě minimálně dvakrát...ano včera mi zdejší pán, co se tu o tenhle barák "stará" mi potvrdit, že zde ještě v červenci nebo srpnu přijedeme. Tak jsem mu říkala, že to zatím nevím, tak se na mě tak podíval, mrkl na mě a řekl: "Ale já to vím." No a ještě jedna cesta by mě měla čekat v říjnu, kdy zde pravděpodobně strávím narozeniny. Ooo už se "nemůžu" dočkat...

I DON´T KNOW...

31. května 2011 v 21:42
Tak vám nevím, ale konečně se mi tohleto místo začínalo dostávat pod kůži a musíme odjet o dva dny dříve...
Dokonce jsem si užila i nedělní pouliční trhy, kterými se zdejší domorodci baví každý víkend...Vlastně jsem si překvapivě užila celou neděli. Ani včerejšek nebyl nejhorší. A dnešek?? S prací jsem byla hotová krátce poté co se rodinka zpakovala a odjela kajsi doneznáma. Takže jsem si odpoledne užívala božského klidu, což se nestává tak moc často.
Možná se mi to místo dostává pod kůži tím počasím. Dneska bylo zataženo a pršelo skoro celej den. Asi už mi tady ty horké dny k zalknutí stačily, minule jsem si jich užila až až, teda ne že bych neměla horko ráda, ale co je moc je moc...


Dneska jsem viděla film jak jinak než v angličtině nesnáším dabing anglicky mluvených filmů a protože jsem měla po ruce anglické titulky, tak se na to hned lépe dívalo. Film se jmenoval Touch The Top Of The World. Je založen na skutečném příběhu chlapce, kterému je diagnostikována vada zraku, kdy pomalu přestává vidět až ve 13 letech oslepne úplně. Díky podpoře rodiny, která chce aby vyrůstal jako normální děti se naučí se svým handicepem žít. Začne se věnovat horolezectví, vystuduje vysokoou školu a začne učit na základní škole, kde potká svou budoucí manželku. Pokoří nejvyšší hory všech světadílů až se mu naskytne příležitost vyšplhat i na nejvyšší horu světa. A jako první slepý muž tam taky vyšplhá. Když jsem ten film viděla vzpomněla jsme si na jednoho malého kluka, se kterým jsem jednu dobu trávila celkem dost času. Byl hluchý, ale naučil mě pár věcí ve znakové řeči, které jsem bohužel už stačila úspěšně zapomenou...Připomnělo mi to, jak to takovýhle lidé nemají v životě jednoduché, tak jako my, kteří se to neuvědomujeme...They´re my heroes!!!
 


BACK IN FRANCE

28. května 2011 v 21:08

Ooo ano. Ve středu večer mi bylo oznámeno, že se o víkendu jedu opět do Francie, protože v pondělí je státní svátek (Královna slaví v sobotu narozeniny) a po zbytek týdne mají dětska prázdniny. Takže jsem se začala psychicky připravovat. Ve čtvrtek jsem oznámila Judovi, že příští týden nepřijdu a možná ani ten další ne, protože jsem nevěděla jak dlouho budeme ve Francii zůstávat. Tak začal přemýšlet, protože příští pondělí máme psát test z celé knihy a pokud ho nepíšeme dobře, tak nás posunou do dalšího levelu. Jude ze zamyslel, tak jsem mu řekla, že mi vezmu učebnici s sebou a zkusím se sama doučit zbytek lekce, co nám zbývá do dokončení knihy. Prý se to super nápad, ale nebojí se, že bych ten test nedala, prý patřím k těm silnějším článkům ze skupiny. Tak tohle potěší ještě aby ne :) Ale abych byla upřímná, já své šance nevidím na postup moc reálně. Zaprvé, protože jsem přišla do skupiny, když už měli probranou půlku knihy, ale taky proto, že vlastně ani do dalšího levelu nechci. Mají tam strašnou učitelku, která podle Jamese a Fillipeho potřebuje více sexu :D Takže radši zůstanu tam kde jsem s Judem a Jamesem :D Když jsem se vrátila ve čtvrtek ze školy, tak mi Sarah řekla, že odjížíme v pátek odpoledne a potřebuje, abych zůstala v pátek doma, nešla do školy a uklidila barák dopoledne než odjedem (obvykle to dělám až po škole) No tohle rapidně zhatilo mé plány na páteční dopoledne, ale nemohla jsem dělat nic než držet slušně hubu. Protože v pátek měla být naposledy jedna "spolužačka" (byla nejstarší z celé naší skupiny (37) a já jsem nejmladší a nejlépe jsem si rozumněly), měli jsme jít na kafe a já jsem jí slíbila, že jí v pátek něco donesu na čem jsme byly domluvené. No jenomže v pátek se z mojí strany žádná škola nekonala, takže jsem se nestihla ani rozloučit, ani na ni nemám žádnej kontakt, tak doufám, že až se vrátím, tak se mi ho nějak podaří vydolovat z Judea nebo z Jamese :(
No ve čtvrtek se strhla po večeři u stolu skoro bitka, dost ostrá slovní přestřelka mezi Sarah a Georgii, která tvrdila, že do Francie nepojede, že jí to nemůžou oznámit jenom den předem, že už má plány a kdesi cosi...
V pátek jsem po třetí vyráželi z baráku, s tím, že musíme vyzvednou Joshuu a Eleanor ze školy a Georgii ze zastávky autobusu a můžeme vyrazit. Když Goergia nasedla do auta se slovy, že je její matka sobecká mrcha a že jí udělá z celého týdne peklo, ze kterého bude nenávidět každou sekundu a další podobné věci (já něco takového říct otci, tak mi přistane taková po držce, že bych týden žrala jen rozmixované jídlo skrz brčko, jenže děti tady v Anglii se nebijí) až to zašlo tak daleko, že jsme museli zastavit a Paul říkal, že takové chování je nepřípustné a že se vracíme domů a že se ruší Georgiin školní výlet do Ruska a ještě kamsi, když nechce jet do Francie. Najednou Gorgia otočila o 100°, že si výlet do Ruska nenechá ujít a že se všem omlouvá za své chování a že do Francie jede, ale to už jsem byli na cestě zpět k domu. No bylo mi jasné, že se do Francie i přesto pojede, ale až následující den...
Takže jsem opět tady, po 11 hodinách jízdy autem, díky bohu jen na týden a aspoň mám hezčí pokoj než předtím...musím na tom hledat i nějaké pozitiva abych se nezbláznila. A je tady pěkně a teplo, poslední dva dny v Londýně moc pěkně nebylo.
Takže užívejte zbytek víkendu...

OD DESÍTI K PĚTI

22. května 2011 v 23:35

Pohnout se z místa, ale jsem jak přikovaná. A nezáleží na tom, kde zrovna jsem. Neutečete před tím. Můžete být třeba na Měsíci..
Viděla jsem film. Ani nevím jak se jmenoval, tak nějak jsem ho vlastně skoro nevnímala. Operovali tam dívku a když přicházel doktor rodině říct, že jak operace dopadla, ani nemusel nic říkat aby ostatní pochopili, že operaci nezvládla. Jak někdy jen gesta stačí k tomu, abychom pochopili. Někdy nemusíte říct ani slovo...Jak mi to připomnělo listopad. Celý tenhle týden nestál skoro za nic. Včera to bylo půl roku. Možná kvůli toho jsem jak chodící mrtvola, která se snaží usmívat jen aby ostatní ujistila, že je v pořádku. Proč mají angličani ve zvyku se ptát jak se máte, když se od vás stejně vyžaduje pouze kladná odpověd?? Protože ve skutečnosti to nikoho nezajíma...
Z domova jsem dostala tento týden celkem smutné zprávy. Umřel mi strýček. Vlastně jsme si ani nebyli moc blízcí, a byl v rodině spíš za takového už starého podivína, ale i když toho člověka ve skutečnosti moc neznáte, tak je vám to líto. Tento týden byl celý takový nějaký smutný a strašně moc vzpomínkový...

One life to live
One love to give
One chance to keep from falling
One heart to break
One soul to take us

Abych se včera neužírala doma se svýma hnusnýma vzpomínkama, nechala jsem se vytáhnout Jacobem na fotbal s nigerijcema. Samozřejmě jen jako divák...A protože jsem nevěděla kde přesně to je, a nechtěla jsem pouze spoléhat na svou diravou hlavu, že si cestu, kterou jsem si našla předem na googlu, zapamatuju, tak jsem si konečně koupila mapu Londýna. Ještě jsem se stánkaře ptala, jestli je to mapa celého Londýna, tak mi velice přikyvoval hlavou a říkal ano, že je...tak jsem celá šťastná vyrazila na autobus směr Peckham. Když jsem vystoupila na konečné, mělo začít mé malé dobrodružství po Peckhemu, měla jsem za úkol najít park, už ani nevím jak se jmenoval. No samozřejmě že jsem se ztratila. 15 minut před začátkem zápasu mi volal Jacob kde jsem, tak jsem mu vysvětlila, že nemám absolutní ponětí, že už snad ani nejsem v Peckhamu. No nakonec mě nějak našel a dostali jsme se do parku. A zjistila, jsem že moje Mapa Celého Londýna, není mapa celého londýna, ale pouze centra Londýna...To jak hráli jsem ani moc nevnímala, ponořená do svých myšlenek, knížky a hudby, už jsem říkala, že mě fotbal moc nebere, ale když jsem pokaždé vzhlédla, opravdu nebylo těžké Jakea najít mezi všemi těmi černochy :D No po fotbalu se pak sedělo na parkovišti, všichni odděchovali, pili pivo a zkoušeli jezdit na kolečnových bruslích :D Dokonce jsem držela malého černouška, kterej byl strašně roztomilej a když jsme se loučili, tak se se mnou loučili, jako by mě znali kdovíjakou dobu. Fakt strašně fajn a milí lidi...
No co víc psát. Snad jen, že příští týden už bude o něco lepší. Hlavně psychicky...

Další články


Kam dál