Prosinec 2010

Who owns my heart??

23. prosince 2010 v 23:36 Moje rubrika
Nevím co to mělo znamenat, ale v tom okamžiku jako bych prostě přimrzla k chodníku neschopna se pohnou dopředu nebo dozadu...Takhle jsem tam stála pár sekund, jen se dívala do těch očí a přemýšlela co mám udělat...?? Běžet k němu a vymlátit z něj duši, jak jsem to měla původně v plánu?? V hlavě mám stovky otázek a na některé se mi konečně mohly dostat odpovědi, ale já tam prostě stála, bez hnutí, pak jsem se otočila a běžela pryč...
Chtěla bych znát pravdu, ale zároveň se bojím co bych se mohla dozvědět...
Kdysi "ublížila" já jemu. Měla být tohle odplata?
Viním ze všeho jeho, a přitom hluboku uvnitř vím, že to možná nebyla jeho chyba, tohle je absurdní...
Ale mou důvěru ztratil už před dvěma rokama, a mou důvěru si člověk získá zpět velmi těžko...Já byla ta, co mu tenkrát pomáhala a snažila se zachránit mu ten jeho posranej život...I když to možná viděl (vidí) jinak...

Jak krásné by bylo k narozeninám Ti blahopřát..

15. prosince 2010 v 18:54 Moje rubrika
...jak smutné bylo tam jen tak stát a vzpomínat...

Dneska byl jeden z nejhorších dnů za posledních pár týdnů...
Tak nějak mi to začíná asi všechno docházet
Ne nemám pomalé reakce, jen si prostě některé věci nechci připustit a žiju v domnění, že se nic nestalo, ale dnešní den to nějak prolomil, když mi došlo, že už nic nebude, nic z toho, co jsme tak dlouho plánovali...

Až noc splyne s ránem...

8. prosince 2010 v 22:31 Moje rubrika

Člověk plánuje, Bůh se směje...

Kudy kam?? Už se nesnažím. Jen slepě a bez vyhlídek na jakoukoliv budoucnost proplouvám každým dnem.
Konečně jsem měla pocit, že někam patřím a že mě má někdo opravdu rád, takovou jaká jsem i smýma chybama, protože nikdo není dokonalý...
Po mnoha letech jsem opravdu měla pocit, že někam patřím, že mám rodinu na které mi záleží, i když ne všichni z té rodiny mě berou...

Mělo to být v dobrém i ve zlém
Ve zdraví i v nemoci
Dokud nás smrt nerozdělí
Dala bych cokoliv za to, sedět v ten den a v tom okamžiku na tvém místě

Některá místa, i když jsou sama o sobě depresivní jsou v zimě nádherné
Plná vzpomínek, duší našich blízkých okolo
Bylo divné stát tam tak před tebou, když jsi tam vlastně nebyl?
Konečně jsme blíž, a kdo ví, třeba brzo navždy

Až zapomenu na tvůj hlas
Čekání na to, až vzpomínky vyblednou?

Když nemáte pro koho žít...pro co žijete??