Moje rubrika

TIME FOR NEW STAR. AGAIN...

6. května 2011 v 23:22
Chtěla jsem se na to vysrat, ale ano opět...včera jsem usínala s dobrým pocitem nebo alespoň s CELKEM dobrým pocitem za posledních pár měsíců a dneska jsem se vzbudila s tím, že je možná na čase se posunout zase dál. Teda ne že by se můj život během posledního skoro půl roku totálně nepřevrátil vzhůru nohama, od...počínaje, až po přestěhování se do Anglie. Ale přesto mám pocit, že mě stále něco svazuje a nedovolí pořádně se nadechnout...

No musím uznat, že to navštěvování školy je celkem super, no ještě aby nebylo za ty hříšný prachy. Možnost vypadnou každej den na 5 hodin z baráku a trávit ten čas s vlastně super lidma, co jsem tak za ty tři dny zjistila. Zbožňuju Judea a tu jeho čapku a Jamese a to jak krčí nos když se něčemu směje. Musím se smát taky, kdykoliv si na to vzpomenu...

Jsem mrcha, protože jsem nešla na hokej s Jacobem a nechala ho trpět doma...ale když mě se už nikam nechtělo, zvlášť když je dneska barák prázdnej a já si můžu užít to božský ticho...

It was the real moment

30. dubna 2011 v 22:19
Ano, tohle byl ten opravdový moment
Jen tak pozorovat
A najednou Vám dojde
Ano, teď jsem se zamilovala...
A mě to dnes v podvečer došlo taky.

Help, I'm alive!!!

15. března 2011 v 23:45
HELP!!!
Pamatuju si ten večer, i když si spíš pamatuju jen tu chvíli, kdy jsem si snažila sluchátka vrazit ještě hlouběji do uší a nechat se pohltit jen tou muzikou...vytěsnit z hlavy ty strašné myšlenky a nemyslet na nic aspoň na chvíli...
Listopad
Prosinec
Leden
Únor
Jako by bylo všechno zahaleno do husté mlhy. Jako když se po flámu probudíte a máte totální okno.


Odjezd?? V nedohlednu!! Asi už mě to hledání unavilo. Možná už nikam jet nechci...Ale to jediné by mi teď pomohlo...

Mystery

10. března 2011 v 22:22

Tohle se mi stalo poprvé. Otevřu notebook, přihlásím se a najednou začne hrát písnička.
Přehrávač nemám zapnutý, youtube taky ne...
Už mě ta znamení nebaví...

Why do you have to leave me?
It seems that I'm losing something deep inside of me
It feels like nothing really matters anymore
When you're gone, I can't breathe
And I know, you never meant to make me feel this way
This CAN´T, be happening
So many questions, so much on my mind
So many answers I can't find
I wish I could turn back the time
I wonder why...

Děsí mě to!!

What the...??

25. února 2011 v 22:59
Při těhle mých stavech a depresích by mě měli pokaždé zbavit svéprávnosti! Nenechat mě rozhodovat v takovýhle věcech. Kolik škody jsem ještě schopna napáchat??
Dneska jsem si tak nějak uvědomila co jsem za poslední tři měsíce napáchala...vlastně mi k tomu stačili jen dva, ten poslední už si jen vyžírám, co jsem si nadrobila.
Proč jsem si o tom jen nepromluvila dřív? Třeba by mi to došlo, než bych to nadobro zazdila...??

Maluji na stěnu Tvé oči. To abych se nekoukala do prázdna.

22. února 2011 v 23:58
Někdy se zdají tři měsíce jako krátká doba, jindy jako věčnost. Záleží na tom, z jakého úhlu se na to díváte. Mě to přijde víc než věčnost, ale když se nad tím zamyslím...?
Přála bych si teď jednu věc. Vím, že tohle už ovšem nebude nikdy možné. Mít tu někoho, na koho bych se vždy podívala a připomněl by mi to všechno co bylo.
Ze vzpomínek se nedá žít. Jak dlouho člověku trvá než se s tím uvnitř smíří?? Kdy se začne ta rána uprostřed hrudi zacelovat??
Opět zbyde jizva. Jako minule. Ovšem teď nebude viditelná očím. Pouze srdci. A duši.

Black heart

19. února 2011 v 0:02
Ne všechno čeho se bojíte musí dopadnout špatně
A ne všechno, z čeho se těšítě dopadne šťastně...

Čas se zastavil, bylo čtvrt na šest...

4. února 2011 v 23:08
Dlouhou dobu jsem to zvažovala, přemýšlela o tom...a nakonec jsem se rozhodla, a přece jen jsem včera v noci začala pochybovat jestli to, co jsem udělala bylo správné?? I když teď už na tom nezáleží. Už to nejde vrátit...
Některé etapy našeho života, skončí dřív než jsme si mysleli, některé se na nějaký čas uklidní jen aby po nějakém čase opět "ožily"...
Vím, že nejde žít přesně tak, jak by si člověk přál a jak si naplánoval...Pondělní půlnoční rozhovor mě taky nakopl k tomu, že slunnou Floridu budu muset vystřídat asi za trošku chladnější a deštivější podnebí...

Co život rozdělí, smrt spojí navěky

22. ledna 2011 v 0:05

Čas plyne jako voda...Když jste šťastní čas běží strašně rychle a vy byste nejradší čas zastavili, naopak když se nedaří všechno se pomalu vleče.
Přijde mi to všechno jako roky, všechno se zdá tak dávno, vzpomínky se mlží a přitom jsou to "jen" dva měsíce. Mám strach, že na všechno jednou zapomenu...
Nejradší bych se teď opila a vrazila to taky do nějakého zasraného stromu...

Who owns my heart??

23. prosince 2010 v 23:36
Nevím co to mělo znamenat, ale v tom okamžiku jako bych prostě přimrzla k chodníku neschopna se pohnou dopředu nebo dozadu...Takhle jsem tam stála pár sekund, jen se dívala do těch očí a přemýšlela co mám udělat...?? Běžet k němu a vymlátit z něj duši, jak jsem to měla původně v plánu?? V hlavě mám stovky otázek a na některé se mi konečně mohly dostat odpovědi, ale já tam prostě stála, bez hnutí, pak jsem se otočila a běžela pryč...
Chtěla bych znát pravdu, ale zároveň se bojím co bych se mohla dozvědět...
Kdysi "ublížila" já jemu. Měla být tohle odplata?
Viním ze všeho jeho, a přitom hluboku uvnitř vím, že to možná nebyla jeho chyba, tohle je absurdní...
Ale mou důvěru ztratil už před dvěma rokama, a mou důvěru si člověk získá zpět velmi těžko...Já byla ta, co mu tenkrát pomáhala a snažila se zachránit mu ten jeho posranej život...I když to možná viděl (vidí) jinak...

Jak krásné by bylo k narozeninám Ti blahopřát..

15. prosince 2010 v 18:54
...jak smutné bylo tam jen tak stát a vzpomínat...

Dneska byl jeden z nejhorších dnů za posledních pár týdnů...
Tak nějak mi to začíná asi všechno docházet
Ne nemám pomalé reakce, jen si prostě některé věci nechci připustit a žiju v domnění, že se nic nestalo, ale dnešní den to nějak prolomil, když mi došlo, že už nic nebude, nic z toho, co jsme tak dlouho plánovali...

Až noc splyne s ránem...

8. prosince 2010 v 22:31

Člověk plánuje, Bůh se směje...

Kudy kam?? Už se nesnažím. Jen slepě a bez vyhlídek na jakoukoliv budoucnost proplouvám každým dnem.
Konečně jsem měla pocit, že někam patřím a že mě má někdo opravdu rád, takovou jaká jsem i smýma chybama, protože nikdo není dokonalý...
Po mnoha letech jsem opravdu měla pocit, že někam patřím, že mám rodinu na které mi záleží, i když ne všichni z té rodiny mě berou...

Mělo to být v dobrém i ve zlém
Ve zdraví i v nemoci
Dokud nás smrt nerozdělí
Dala bych cokoliv za to, sedět v ten den a v tom okamžiku na tvém místě

Některá místa, i když jsou sama o sobě depresivní jsou v zimě nádherné
Plná vzpomínek, duší našich blízkých okolo
Bylo divné stát tam tak před tebou, když jsi tam vlastně nebyl?
Konečně jsme blíž, a kdo ví, třeba brzo navždy

Až zapomenu na tvůj hlas
Čekání na to, až vzpomínky vyblednou?

Když nemáte pro koho žít...pro co žijete??

Last Goodbye

27. listopadu 2010 v 21:56
Vystihuje všechno do posledního mého pocitu...


Každý den se budím v přesvědčení, že to všechno byl jen sen, jeden dlouhý zlý sen, ale celý tenhle týden byla krutá realita...
Jsem ve slepé uličce
Potřebovala bych být sama, někde na opuštěném místě, kde bych si ujasnila, co teď chci dělat...co vlastně budu dělat...

Bůh obvykle tomu, jehož osud chce změnit, překazí jeho záměry.

Tohle je mé poslední sbohem...


O´ children...

20. listopadu 2010 v 23:48
I want to slow dance
All night
Just with him


He´s gone
I´m alone
Alone only with this beatiful song

The things that keep us apart keep me alive and the things that keep me alive keep me alone

17. listopadu 2010 v 22:46
Nevím, proč se starám jak to vezmou ostatní? Co si o tom budou myslet? A jestli mi to zakážou...Tak ať!!! Do teď je nezajímalo jak se "cítím", tak nevím, proč by se o to od teď měli začít starat...??
Můj život má nový cíl...


Žít tu a přežívat ze dne na den?? Děkuju, stačilo mi!!
Čas postavit se na vlastní nohy, osamostatnit se ještě víc, pokud to jde a začít žít vlastní život...
Budem to my dva...a další tři bezva lidi...
Probouzet se a usínat vedle něj??
 
 

Reklama